Rodina u soudu —

Druhy vyživovací povinnosti

 Vyživovací povinnost vyplývá přímo ze zákona, nikoliv tedy z rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje pouze o případném určení výše vyživovací povinnosti, tedy o výživném. Zákon o rodině rozlišuje celkem 5 druhů vyživovacích povinností: vyživovací povinnost mezi rodiči a dětmi, vyživovací povinnost mezi ostatními příbuznými, vyživovací povinnost mezi manžely, jakož vůči rozvedenému manželovi, a příspěvek na výživu a úhradu některých nákladů neprovdané matce.

Vzájemná vyživovací povinnost mezi rodiči a dětmi

Vyživovací povinnost rodičů vůči dětem

 Vyživovací povinnost rodičů vůči dětem je nejčastěji projednávaným druhem vyživovací povinnosti. Vyživovací povinnost rodičů trvá do doby, než děti jsou samy schopny se živit. Nijak to tedy nesouvisí s věkem dítěte, vyživovací povinnost tedy nezaniká dosažením zletilosti, tedy osmnácti let. Pokud dítě i po tomto věku dále studuje, trvá vyživovací povinnost až do konce studia. Na druhou stranu je třeba, aby se jednalo o studium smysluplné, jímž se dítě připravuje na budoucí povolání. Pokud dítě střídá školy bez toho, aby některou z nich dokončilo, nelze na rodičích spravedlivě požadovat další placení výživného. to je však třeba řešit na základě konkrétních okolností. Vyživovací povinnost naopak může skončit i před osmnáctým rokem věku, pokud dítě ukončí školu a v dalším studiu nepokračuje.

Při určování výše výživného se vychází z předpokladu, že děti mají právo se podílet na životní úrovni svých rodičů. Přihlédne se přitom na jedné straně k oprávněným potřebám dítěte v souvislosti s jeho věkem, zdravotním stavem, zájmovou činností a potřebou školních pomůcek. Na druhé straně soud musí posuzovat i možnosti rodiče, který má výživné platit. Soud tedy musí vycházet z příjmu rodiče, jeho majetku a musí přihlédnout i k dalším případným vyživovacím povinnostem vůči jiným dětem či dalším osobám. Jestliže majetkové poměry rodiče, který má platit výživné jsou značně nadstandardní, může soud stanovit i to, že část výživného bude vyplácena dítěti pravidelně a část se bude spořit na účet dítěte.

Vyživovací povinnost dětí vůči rodičům

Vyživovací povinnost mezi rodiči a dětmi je vzájemná, to znamená, že i děti, které jsou schopny se samy živit, jsou povinny zajistit svým rodičům slušnou výživu, je-li to potřeba. Přitom každé z dětí plní svou vyživovací povinnost vůči rodičům poměrně podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, to znamená, že každé z dětí může platit výživné v jiné výši. Soudní určování výživného pro rodiče je však značně výjimečné.

Vyživovací povinnost mezi ostatními příbuznými

Vyživovací povinnost mají vůči sobě i ostatní příbuzní. Zákon ovšem výslovně hovoří o tom, že právo na výživné mají příbuzní jen tehdy, pokud ho opravdu nutně potřebují, tzn. že jsou již v nouzi, kterou nedokáží vyřešit jinak. Obecně platí, že pokud vyživovací povinnost nemohou plnit potomci, přechází vyživovací povinnost na předky a příbuzní vzdálenější mají vyživovací povinnost až tehdy, nemohou-li tuto povinnost splnit příbuzní bližší.

 
Vyživovací povinnost mezi manžely

Manželé jsou povinni se vzájemně živit. Pokud tuto povinnost neplní, určí výživné soud. Při tom přihlédne i k péči manželů o společnou domácnost. Výše výživného se stanoví tak, aby oba manželé měli stejnou životní úroveň. Vyživovací povinnost mezi manžely je přednější než vyživovací povinnost dětí vůči rodičům. To znamená, že manžel se může domáhat výživného nejprve na druhém manželovi a teprve pokud ten nemůže svou vyživovací povinnost plnit, mají vyživovací povinnost děti.

 
Výživné rozvedeného manžela

Rozvedený manžel, který není schopen se sám živit, může žádat výživné od bývalého manžela. Zde již neplatí, že by měli mít rozvedení manželé stejnou životní úroveň, výživné se stanoví podle oprávněných potřeb vyživovaného manžela a možností vyživujícího manžela. Pokud ale rozvedený manžel, který má platit výživné, zavinil rozpad manželství, může mu být vyměřeno na dobu 3 let výživné tak, aby životní úroveň obou rozvedených manželů byla stejná. Právo na výživné zaniká uzavřením nového manželství nebo smrtí, případně poskytnutím jednorázového výživného na základě písemné smlouvy.

Příspěvek na výživu a úhradu některých nákladů neprovdané matce

Otec dítěte, narozeného svobodné matce, musí matce dítěte po dobu dvou let přispívat na její výživu a musí jí poskytnout i příspěvek na náhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem. Soud může rozhodnout o povinnosti zaplatit tyto náklady i před narozením dítěte, je-li otcovství konkrétního muže pravděpodobné. Příspěvek na výživu neprovdané matky je určen přímo pro matku dítěte. Výživné pro narozené dítě je určováno samostatně v rámci vyživovací povinnosti rodičů.